Co Vám říká Vaše bolest?

Jak přemýšlíte nad Vaším tělem? Když jste nemocní či zranění, berete to jako náhodu nebo se zamýšlíte, zda způsob, jakým k sobě přistupujete, nemohl danou věc ovlivnit? Jste ochotní v takové chvíli na sobě pracovat a změnit Váš způsob běhu, odpočinku, myšlení…? 

Psychosomatika se dostává všude v medicíně čím dál více do popředí. Mluví se o ní, dělají se na ní výzkumy, začíná se učit na školách. Ovšem praxe stále velmi pokulhává. Pokud člověk dojde k závěru, že jeho bolest, nemoc či úraz je psychosomatického původu, není zcela jasné, kam se obrátit a jak situaci řešit. Z kterého konce k problému přistoupit? Kam jít? Co si nechat vyšetřit? Mnoho lidí si stále myslí, že musí jít za nějakým ezoterický terapeutem, který je očaruje a problém se vyřeší. Někteří se zase domnívají, že je problém potřeba vzít do hloubky dětství a traumat a takového řešení se bojí, a tak raději nedělají nic. Chtěla bych v následujících řádcích dát vhled do způsobu, jak k nemocem přistupuji u sebe i svých klientů já. A také nabídnout možná řešení. Pro běžce nepříjemná situace, která mu znemožňuje dělat to, co miluje, může být totiž skvělá příležitost stát se běžcem mnohem lepším, vnímavějším a vyrovnanějším. Pojďme tyhle situace náležitě využít! 

Domnívám se, že jakákoliv nemoc, úraz či bolest má vždy psychickou složku. Vždy obsahuje kus toho, jak o sobě přemýšlíte, jak žijete a jak o své tělo pečujete. Někdy méně, někdy více. Jsem přesvědčená o tom, že dokud nerozkryjete tuto část příčiny, bude se Vám neustále vracet. Mám nespočet klientů, u kterých až když jsme vyladili jejich práci a třeba odpočinek, bolesti zmizely. Mám tanečnici, se kterou roky pracujeme na tom, jak o svém těle přemýšlí a podporujeme jí v tom, aby jej viděla své tělo jako zdravé a plné síly, nikoliv jako to, co “pořád má něco”. V poslední době (je to ovlivněno i mou vlastní cestou) mám klienty, kterým pomohlo to, že se učíme během tréninku zbavovat ega a myšlenek a vytvářet prázdno v hlavě. S těmi pracuji i na tom, aby tělo bylo uvolněné (masírujeme, mobilizujeme, protahujeme) a zpevněné (posilujeme, stabilizujeme, ladíme trénink) a celkově, aby dobře jedli, spali a žili :-) Jinými slovy ke každé události, která se s Vaším tělem stane, je třeba přistoupit z více úrovní - fyzickou volí většina jako první a hodně z nich u ní i skončí, psychickou - sem dojde část lidí a jen někteří jsou ochotní se změnit a pak duchovní - tu máme otevřenou všichni stejně, ale záleží, jak moc jsme jí otevření my. Ta vyžaduje jistou ochotu “jít s kůží na trh”. 

Jaké otázky si tedy klást, když vás potká bolest jakéhokoliv původu, abyste poznali, zda se jedná o psychosomatiku?

• Jak jste v posledních letech (a pozor, jedná se opravdu o roky, ne týden před, tělo má velkou schopnost adaptace, zvlášť u sportovců!) přistupovali k odpočinku, jídlu, tréninku? 
• Jak jste na tom s energií? 
• Jak se cítíte právě teď? Projděte si celé tělo a pište si vše, co přijde. 
• Co prožíváte - strachy, touhy, emoce, myšlenky? Kolik jím dáváte prostoru? A jakou energií Vás naplňují? 
• Jak se cítí Vaše tělo? Co by právě teď nejvíce potřebovalo? Co by mu nejvíce pomohlo? 
• Jak moc jste otevření něco z toho změnit k lepšímu? 

Když si odpovíte, jistě ucítíte, zda bolest, kterou prožíváte, plyne čistě z náhodné nemoci či dalších okolností, či jste k ní nějak přispěli výše uvedeným. A možná u těch odpovědí, když budete pozorní, pocítíte i to, jak danou situaci řešit. Na takovéhle otázky zkuste odpovídat srdcem, tedy tím, co přichází jako první, jako nějaká forma intuice. Odpovědi nemusí být složitě vymyšlené. Jednoduché, prosté a dobře přístupné odpovědi jsou ty, které hledáte. 

Moje pozorování souvislostí u různých typů běžeckých trápení

• Chronické záněty bývají spojeny s ignorováním únavy a vyčerpání (typicky achillovky, patní ostruhy). To je spojeno s tím, že běžec ignoruje vlastní tělo a jeho signály. Mnoho záležitostí v těle i životě přeběhává. Nechává se tlačit hlavou, údaji na hodinkách. Zapomíná na to, co cítí.
• Úrazy - často jsou takovou záchrannou brzdou. Než nastane kaskáda bolestí, zánětů atd., přijde úraz, který vám dává šanci se zastavit a zamyslet nad tím, co tu vlastně děláme a jak. Úraz se neděje náhodou a okolnosti, které jej provází, ukážou, že běžec už nějakou tou dobou nežil v souladu sám se sebou a celkově nebyl v rovnováze. 
• Opakující se epizody - vracející se stejné bolesti jsou časté u těch, kteří na sobě pracují a mění věci, jen třeba jejich další části nejsou připraveni vidět. A každá další jim odkryje zase kousek jich a dá příležitost se posunout na vyšší úroveň. 

Nedá se paušálně říct, že kolena bolí tehdy, paty tehdy a kyčle jindy. Každý člověk je velmi individuální a proto na tyto obecně platné psychosomatické vzorce nevěřím. A hlavně si myslím, že odpověď má každý sám v sobě. A ta bude tou nejspecifičtější, která Vám dokáže nejcíleněji pomoct. 

Myslím, že je důležité si odnést vědomí toho, že každá maličkost je signál, šance ke změně přístupu. Čím více jich neuposlechnete, tím více se problém bude prohlubovat. Začne to obyčejnou bolestí kolene sem a tam po běhu, pokračuje to větší bolestí, dospějete k artroskopické operaci, k výměně kyčle a pak k úrazu, který vás spolehlivě zastaví na delší čas. 

Této kaskádě se lze snadno vyhnout. Berte nepříjemnost jako šanci se změnit a zlepšit váš život. Jako příležitost žít šťastněji a hledat k tomu ty správné způsoby. 

Kam se obrátit?

Psychosomatických pracovišť je stále pomálu. Nejznámější a na pojišťovnu dostupná je Psychosomatická klinika v Praze. Pracuje zde tým psychiatrů, psychologů, bodyterapeutů, kteří spolupracují s ortopedy, neurology a dalšími lékaři. Je ale velmi obtížné se na ní dostat a čekat budete pravděpodobně dlouho. Další podobně laděným pracovištěm je Centrum komplexní péče, kde najdete fyzioterapeuty, psychoterapeuty a lékaře. Jistě jsou i další, já znám a mohu doporučit tyto dvě. Vždy záleží na odborníkovi, ke kterému se dostanete a jak bude fungovat chemie mezi vámi. Nebojte se ale hledat. Často je to až 5., 6. terapeut, u kterého cítíte, že jste “doma”. 

Dle odpovědí na výše uvedené otázky si dokážete sami najít typ odborníka, kterého byste právě teď nejvíce potřebovali. 

• Může to být vnímavý trenér. Ten, který Vám dá prostor si řídit trénink také podle Vás. Bude poslouchat Vaše pocity a ladit dle nich plán. Nebude Vás nutit věci přeběhat a povzbudí vás ve vnímání Vás samých. 
• Komplexní fyzioterapeut - takový, který se bude zajímat nejen o Vašek kosti a svaly, ale bude se ptát i na to, jak se máte, jak spíte, jíte a co nosíte v hlavě. A ideálně využije pohyb k tomu, abyste měli v hlavě čistěji. 
• Dobrý psychoterapeut. Znovu připomínám, nebojte se hledat. Pokud cítíte, že se chcete více ponořit do hloubky příčin, psychoterapie bude to pravé. Má směry vyloženě zaměřené na tělo - Biosyntéza nebo Somatic experiencing a další. Koukněte třeba na terapeuty těchto směrů. 
• Dobrý může být také kouč, který umí klást skvělé otázky a vy spolu s ním najdete řešení sami. Zde bych doporučila směr Somatického koučování, který také pracuje s tělem a hledá odpovědi uvnitř, nikoliv v hlavě. 

Mám to ještě přeběhat?

Něco vás bolí či jste si zvrknuli kotník. Nejčastější úvaha bývá, zda by to nezkusit překonat. Nevzdat se tréninku a jet dál. Myslím, že hodně bolestí se dá překonat i s tím, že dále trénujete. Jsem ale přesvědčená, že každá by Vás měla o maličký kousek změnit. Byť by to bylo jen o to, že se před každým tréninkem nadechnete a vydechnete. Uděláte pomyslnou čáru za běžným dnem a vyběhnete s vědomím dopadu, čistou hlavou, prostou myšlenek každodennosti. Nebo to, že poběžíte lehčeji, s vnímáním kroku tak, aby byl jemnější a přes prsty vedený. Či to, že si dovolíte nevyběhnout, když cítíte, že jste unavení. Nebo to, že konečně vezmete místo večerního tréninku manželku do kina, jen tak. Zkrátka u každé bolesti se ptejte, co by šlo dělat lépe. Otužovat se? Dělat dechové cvičení? Nedělat nic? Neřešit to tolik? Zajít s mámou na kávu? 

Ego a bytí

Na základě mé praxe mindfullness praxe se dozvídám stále víc o tom, jak moc mě ovlivňuje mysl. Jak moc času strávím přemýšlením, vymýšlením toho, kdo jsem. Místo toho, abych si sedla a vnímala, co jsem. Dovolit si prostor bez myšlenek. Pomáhá mi v běhu zaměřit mysl na nějaký bod (nejčastěji uprostřed čela, či plosky nohou) a vše zbylé uvolňovat. Cítím pak, že mnohem lépe dokážu vnímat to, jak reaguji, kdy jsem v tenzi, jaké svaly zatínám nebo jak dýchám. Právě hlava je to, co nás tlačí neustále dopředu. Vede nás k tomu, jak být lepší - běžec, manžel, táta, pořízený, nadřízený, kamarád. Ve všech rolích, abychom byli ti nejlepší. Bytí, které je za tím, nám dovolí jen být tam, kde jsme, aniž bychom se někam hnali. A to je ta nejlepší prevence úrazů a nemocí. Běh je pro mě čas, kdy můžu zkoušet ego pouštět a dát prostor bytí. Tak zkuste i vy v běhu zastavit myšlenky. Soustřeďte se na nebe v dáli, dopadající plosky, bod uprostřed čela. Nenechte se unést běžně plynoucím tokem mysli, co budete vařit, co musíte udělat nebo, jak rychle běžíte. Mimochodem tahle praxe mi mnohem lépe plyne, když běžím rychleji. Jsou to spojené nádoby - větší rychlost = větší flow = lepší hospodaření s energií = napojení se na sebe = předcházíte zranění.

Nevím, jak moc je to srozumitelné, kdyby ne, tak se stavte na konzultaci u mě, pokud Vás to zajímá. Anebo u jakéhokoliv terapeuta, kouče, trenéra, psychologa, kteří s Vámi budou hledat, jak udělat Váš život vnímavější a naplněnější.

Je to dlouhá, ale krásná cesta. Užijte si každý její krok!